1. Česká grafická společnost

O NESMRTELNOSTI BYTÍ

UPOZORNĚNÍ: Tato publikace je  pouze hrou s myšlením v jedné z nekonečna možných realit. Skutečnosti a jména uvedená v této knize, jakkoli jsou pravdivá z pohledu autora, nemusejí odpovídat skutečnostem a pravdám zrcadleným Vaší realitou. To "nepojmenované", ukotvené pouze symboly skrývanými rouškou chatrných metafor, je naopak pravdivé vždy navzdory všem skeptickým úvahám.

© Josef Herčík, 2001

 

Předmluva autora

  Musím poděkovat Terenci McKennovi. Jeho knihy mě přivedly na stopu, nakreslily čáru na mapě světa a dovedly do deštného pralesa Jižní Ameriky. Cestu přede mnou vyšlapalo mnoho dobrodruhů, vědců, cestovatelů a ztracenců,Malířů, spisovatelů i sebevrahů. K těm všem se přidávám. V letadle jsem poprvé pochopil vztah par k blaženým stavům vědomí a oblaka věčně kumulující a  kopulující od raných kultur lidstva mne vítala poselstvím barokních malířů, odvažujíce se poodhrnout závěsy komnat božích. Bohatost tvarů, hladivé barvy, měkkost stínů, pronikavé světlo, nepřetržitě metamorfozující bubliny parního stroje planety Země jsou uloženy v genetickém kódu člověka, katalyzujícím od věků pocity nádhery a úžasu. Proč je tomu tak, vždyť do horních vrstev atmosféry nelze proniknout než na perutích ptáků! Proč jsou nám tyto končiny tak známé, proč evokují pocit nicoty a rezonujíce našimi city rozbíjejí skořápku ega?  Dnes je tak snadné překonat Atlantický oceán, bez mrknutí oka nezpozorovat golfské proudění, ponechat v zapomnění atlantický rigol, zamávat Andám a v závodu se Sluncem prohrát jen o pár délek. Omládl jsem o sedm hodin a to je dost i proti věčnosti. Vážím si toho, byť vím, že je budu muset při zpáteční cestě vrátit.

  Yarinacocha


PROLOG

  Sedím v domě svého přítele, malíře, cestovatele a čechoindiána Otty Plachta u malého, ale těžkého stolku z madeiry. Byl hodně těžký, když jsem ho nesl od sousedů a z nezvyklého horka Amazonských pralesů jsem se svalil do sítě, zpocený jako myš a začetl do jedné z knih Ottovy tropické a řádně plesnivé knihovny.

Monika již od včerejška osekává plevel na zahrádce a já se válel pod moskytierou do půl desáté. Otálel jsem s probouzením. Obával jsem se především svých roztroušených myšlenek, neurovnaného haraburdí v tajemných zákrutech své hlavy. Pro jistotu jsem snědl před spaním jeden rohypnol s dithiadenem a spal jsem jako miminko a dokonce jsem se musel k ránu přikrýt. Včera jsme nakoupili vybavení domácnosti:  Bombu na vaření a dvě hamakas, visutá lůžka. Ta jsme s Monikou dlouho vybírali, než jsme se shodli na barevnosti. Pak asi kilogram jablíček, to bylo všechno, neboť Monika předvídala, že se v San Franciscu už nic nekoupí. Z praktických důvodů jsme víc s sebou nebrali a s nákupem se odebrali k řece.

V kose zálivu je narozen přístav Yarinacocha, místo, kde se musel narodit John Steinbeck se svou "Plechárnou a Sladkým čtvrtkem". Yarina je odrazem veškeré naší lásky k povalečství a požitkům, které manželky tak odsuzují. To je nálada, jakou musí cítit každý evropský čtenář narozený v ústředním topení, ozdobený od dětství plínkami, smetáčkem a lopatkou, mámou s vysavačem a školními škamnami, v lepším případě s průpravou dvojek z chování a několika reparáty.

Yarina je poslední místo civilizace nepoškozené asfaltem, neproděravělé kanalizací a nezasviněné mobilními telefony. Přístav jednoho souhospodí, tržiště ryb podivných tvarů a barev, indiánská školka ucouraných rybáříčků, útočiště poutníků po Ucayali. V úzkém kontrastu s vůní řeky, čerstvých ryb, tropického ovoce tu mezi dřevěnými chatrčemi přístavních obchodníčků, rybářů, dopravců, závodčích, hotelierů a průvodčích prohrávají svůj boj plastikové hrnky, igelitové tašky a mnoho světově proslulých produktů vyspělé nihilizační civilizace. Nemohla neučarovat Ottovi,jako nemohla neučarovat mně.

Pobíhající děti, indiánské i španělské, nebo spící na stolech obložených pečínkami z neznámých ryb, podivný shon, hlasité volání závodčích, veselé úsměvy přátel, výkřiky trhovců a cervesa (pivo), lahodná v zelených stínech palmových listů, mezi tím vším spíše ukolébá vaši mysl a nelze než plakat nad ztrátou pražského povodí, nebo Missisipi Huckelberryho Fina a Toma Sawyera. Ale je tady Yarina, jsou tu peke-peke a někde tu je i džungle.

Včera jsme v Yarině spolu s osmiměsíční Julinkou byli středem obdivu mnoha příbuzných, to jsou tady všichni. Musel jsem vysvětlovat, čí je Julinka, jak dlouho bude Otta v Praze, zdali je v pořádku Ottova maminka, blaženě jsem pil kafíčko z místních Nescafe pytlíčků, kouřil cigaros, jehož zásoby se neodvratně tenčí (nevím, co budu dělat, až dojdou) a přitrouble se usmíval na indiánské babičky.

V Yarině je na všechno spousta času, ale já se už těšil na indiánskou vesnici, cestu po řece a hřbety červených delfínů v zapadajícím slunci. Cebiche, syrové ryby kořeněné citronovou šťávou z limetek, jsme jedli cestou na peke -peke z umělohmotného tácku, prostřené na černé igelitové tašce, která mi připomněla podobné, do nichž vám v sex shopech zabalí kořist tající potěšení, které vás ovšem ne zcela naplní. Ale cebiche jsou vynikající i takto prostřené a na své dokonalosti nic neztrácejí. Patří mezi ty druhy jídel, která chutnají dvakrát. Poprvé v ústech a podruhé pošimrají mozkové závity. Za myšlenky, jaké vás napadnou, ale neručí.

Loďky peke-peke! V celém povodí Amazonie se jim říká stejně, podle zvuku dvoutaktního motoru, k němuž zapomněli přišroubovat výfuk. Benzínová nádržka je malinká, často dolévaná cestou a neubráníme se obavě, zda motor znovu naskočí. Dále od zvuku motoru, na přídi, je nejlíp.

Po řece plují malé kanoe Indiánů vyřezané z jednoho kmene, poháněné pevnou paží plavce držícího pádlo způsobem nám známým z horního toku Vltavy. Jenom to pádlo není dole useklé, ale zaobleně ústí do špičky, podobné listu pevně přilehlému k dříku. Tak je zřejmě vyřešen zpětný vír, který zdržuje českým indiánům přesunutí pádla ke špičce lodi.

Snaha Moniky usekat vše, co roste "navíc" v Ottově zahrádce, je dojemná a zvuk mačety jakoby do džungle patřil. Je ostrý, vysoký a veskrze lidský. Mezi banánovníky, citronovníky a palmami visí několik triček různých barev, Julinčiny přebalovačky a další kousky veselého dívčího prádla. V okolí jsou slyšet udivené zvuky a Julinka pláče spíše výjimečně. Ernestina se usmívá, vaří hned nějaké ryby a já rozprostřel sluneční články vyvinuté v NASA pro kosmické družice. Zatím lpím na své představě pohotovosti k filmování, fotografování a e-mailování. Stydím se za to.

Je s podivem, že dům zůstal opuštěný ve své celistvosti. Všechno je na svém místě, velká dřevěná podlaha vymezuje hmyzu prostor pro bezpečí lidského chodidla - jsou tak nastavena pravidla tolerance, která se kupodivu ctí. Sítě proti komárům brání vstupu do té části domu, kterou bychom nazvali ložnicí a zbytek lenošení obstaráváme na terase, cloněné chrámovou klenbou umně svázanou z palmových listů, v hamakách zavěšených mezi trámy vznosné a vskutku pevné konst...

Musel jsem naštěstí přerušit toto eklektické souvětí, ostatně by zahubilo dříve mne než čtenáře, broušením mačety. Vzal jsem si  sebou brousek a pilníček, oba tyto nástroje pečivě opatruji. Jsou to rezidua po mém dědovi, Vilému Michlovi. Pamatuji si ho málo,  ale ctil jsem ho a vnímal jeho chlapskou osobnost. Dokázal si ji uchovat navzdory dlouhým rokům manželství s mou babičkou, německé okupaci, komunistickému kriminálu a bezútěšnému vyhnanství na stará kolena - ve Vysoké u Příbrami. Tam jsem také trávil své dětství, pobíhaje po lese, zatímco se matka trápila se lstivou lehkomyslností svých rodičů. Nebylo divu, ona musela přežít, na- vzdory převratům se přizpůsobit, vychovat dítě a moji prarodiče si přisvojili jedinečný luxus - zestárnout v lese na samotě, v překrásné, byť v zimě sakra studené vile hraběte Kounice, malém zámečku v anglickém parku, který i díky jim nepostrádal genia loci. Běhal jsem po letních paloucích s dřevěným mečem, bez starostí a strachu, plný zájmu o všechno co rostlo, kvetlo a vonělo. S matkou, vždy přítomnou, katalyzující mé vnímání, a Danem, ovčáckým rytířem zachráněným nalezince, jehož osobnost mně byla velkým přítelem a stálou oporou v drobných nespravedlnostech, kterých se dospělí na dětech vždy dopouštějí.

Svobodu pohybu ve Vysoké jsem bezelstně užíval i v prvních milostných dobrodružstvích, aniž bych jakkoli tlumil neobratné touhy dospívající puberty s o rok starší, ale mnohem zběhlejší a také upovídanou holčičkou. Babička nesla ostudu statečněji než matka, ale s mým experimentálním touláním byl konec. Získal jsem poučení o proradnosti ženského pokolení do let příštích, přesto tato podivná posedlost, pramenící zřejmě z prastaré touhy po ocenění mužství, mě neopustila dodnes.

Tak a je čas k jídlu, právě mne vyrušila Ernestina skvělou upečenou rybou. I když se rybám v jazyku chipibo říká piti, Ernestina řekla: "houba!" Je to první slovo, na kterém jsme se domluvili a jedná se o houbu na mytí. Půjčujeme si společnou, tu moji, ale slovo houba má mezi mnou a Ernestinou ještě mnoho dalších skrytých významů.

Hned vedle domu roste skvělý citronovník  obsypaný kulatými elektrony nabitými kyselostí vesmíru, úžasně aromatickou! Rozkrojil jsem jeden, pokapal piti, snědl a víc nechtěl. Dnes přijela veselá anglická děvčata, snad tu nebudou setrvávat déle než jim bude třeba, protože klid večera smějí rušit jen moskyti a moje anglická konverzace musí být podporována slivovicí, jejíž zásoby ubývají.

Džungle vskutku vysílá zvuky přehlušující anglo-španělské štěbetání, ale stmívá se a na mě doléhá ospalost. Ottův dům stojící na samém okraji indiánské vesnice v tropickém pralese horní Amazonie je střediskem setkávání etnik. Indiáni, Češi, Angličané, Američané, malíři, spisovatelé a všichni šamané. Mne nevyjímaje.

Spojené království vlhkosti! Už od pradávna je voda považována za rovnocennou ohni. Její mysterium prostupuje všechna skupenství a krystalická mřížka jí v džungli neobstojí. Vlhký papír, na který píši, nepřijímá inkoust a pero se boří jako do másla. Šustí jen igelitové pytlíky, aby připomněly nevyhnutelnost budoucí dezintegrace.

V džungli o ní moc nevíme, vyskytuje se zřídka, má malé zoubky, ještě mlíčné, ale už vím, proč se tak zuřivě kácí. Prkno z madeiry, široké asi třicet čísel, tenčí coule a dlouhé tři metry, váží přes padesát kilo! Dřevo madeiry je hutné podobně jako náš dub, neštípe se tolik a odolává vlhku, ve kterém vyrůstá. Vysoké stromy, sloupy tropické klenby horního a nejobydlenějšího patra džungle, rostou pro potěšení seker  dřevorubců pět set let! Musel jsem ukázat Monice, že jsem chlap a přinesl jsem tři taková prkna, překonav tak třikrát vzdálenost čtyři sta metrů, čtyřicet stupňů celsia rovníkového slunce a neschopnost fyzické práce, jejíž nabídky stále odkládám.

Čas, tento pojem jak ho známe, nelze přeložit do chipibo. Vše, co jsem v životě odkládal, odkládal jsem z obav, že to nedokáži dokončit. Zarostlou zahrádku jsem neplel, dubové fošny nepřeložil, nekreslil jsem..., scházel mi čas. Čas potřebný k dokončení,završení a potěšení z vykonání.

Čas je blána nebeské klenby, hradba i žebřík, z něhož nelze spadnout, je to stín smrti před nezapadajícím sluncem, je to snad dědičný hřích, který si neseme, je to smrt, na kterou jsme zapomněli.

Čas mne vždy pronásledoval, nekomunikativní, ostrý, řezavý, často  bláznivý a málokdy laskavý. I v pocitech vrtkavého štěstí byl vždy přítomen. Nemohu zapomenout na našeho Pepíčka, když ve dvou letech obíhal postel svých rodičů a volal zpěvavě: "děkují". Hrál si se slovy, jako by to byly barevné hračky, kulaté a hladké, byl prodchnut jásavou radostí a oba nás uchvátil.  Zastavit čas v ten moment, za to bych dal celý život. A dal bych ho i dnes.

Jsem šťasten, sedím u malého stolku v San Franciscu, malé chipibo osadě pojmenované jako mnoho jí podobných. Džungle utichá pod náporem tropického deště a já, jakoby rozhrnul písek na dvě strany na pláži u moře, objevil jsem jezírko pomalého času. Tak jako vlhko prostoupilo vším okolo nás, zpomalilo stroj, který se stále otáčí.Neměl jsem nikdy tolik trpělivosti, abych si přišil byť jen knoflíček u krku a pojednou šiji malými stehy založený lem na kalhotách. Byly mi dlouhé. Času je spoustu, maloval jsem i pohled Tomášovi Brožkovi, svobodnému archeologovi a řezbáři z Kropáčovy Vrutice. Snažil jsem se zachytit neumělými tahy tajemství tohoto koutu přírody, který mne obklopuje. Barvy mi nestačily.

To mě vůbec nenapadlo, procházet se bosý po džungli! Od rána celý den prší a prší. Tropický déšť zastaví zvuky a přiláká nehlučné moskyty. Nejsou zvlášť velcí, jsou to obyčejní komáři. Nevadí mi, dávám jim česká jména po Jiřím nebo Karlovi, jak mě napadne. Občas na mě Monika nějakého záštiplně zabije, jsem pod její stálou ochranou, ale mně komáři nevadí, říkám si, že to jen lechtá, a to  funguje.

Poté, co jsem přinesl ta těžká prkna, povšiml jsem si vlastní důležitosti, ostatně proto jsem je také nosil. Celá osada obdivně pozorovala, jak kráčím s hlavou vztyčenou, mírně se kolébaje (podlézal jsem naschvál volejbalové sítě mezi indiánskými děvčaty). Všichni tu hrají plácanou, zatímco čtyřletí kluci se náramně baví v oblacích prachu. Smýkají se po zemi na jutových pytlích, snad aby potvrdili, že vynález kola obrátil běh dějin do slepé uličky. Každá evropská matka by běsnila při takové hře.

Musím se usmívat při vzpomínce: Dva dny před odjezdem do pralesa přišla Monika potěšit Ottu do atelieru skvělým, ale úplně zbytečným kočárkem, který si zrovna koupila a chtěla vláčet s sebou. Otto zrovna opět a znovu seškraboval olejové barvy v množství už přesahujícím snad dvacet tisíc korun z hyperprostoru ukotveného lištami blintrámu. Byl na pokraji šílenství. - Troufám si tvrdit, že takové kataklyzma nepochopení je dané rozeklaným jazykem času. Znám to z vlastní zkušenosti. V Limě  Monika  už kočárek nechtěla: "Julinka by prý nízko u země dýchala prach, kterého je v San Fraciscu plno". Tak nevím, posuďte sami.

Bahno, prý bude v okolí domu bahno. Je tady bahno, je to bahno ! Bahním si v bahně, nepoznal jsem teplejší bahno. Vsunete-li palec, víc se vám obvykle nepodaří, mezi místa prosáklá vůní orchidejí a šimrají-li vás pak chloupky tmavého klína na malíčkové hraně, dovedete si trochu představit pocity bosé nohy po tropickém dešti v bahnité stezce vinoucí se džunglí. Tak voňavá a vlídná umí být džungle!

V záchvatech blaženosti zastavuji kyvadlo času a zas do něj strkám. Jde to tak snadno........

Rozpuštěnost a vypuštěnost. Džungle prosáklá vodou. Barvy mají své vůně a tvary se vlní pod náporem deště. Nechybí mi vůbec nic a nechce se mi nic dělat. Je zvláštní šero pod příkrovem oblohy topící se v holubí šedi, vše živé poslouchá proudící vodu, Ucayali vzlíná k obloze a deštné jezero obrací svůj měchýř děravý jako řešeto. Potom už je jen teplo, vlhko a ticho. Stav blaženosti před narozením.

Jako vzteklá ještěrka běhá Pucallpa se svými rikšami - mototrojkolkami mezi Yarinou a centrem. Kroynni, bydlící právě v centru tohoto hrozného města, kterému mne Monika včera předhodila, se probouzel s kocovinou, ale alternativně ji překonal svými joginskými prsty na vlastních skráních. Tetování, které by v Praze neobstálo, vlnilo se jen poněkud přirozeně, ale skromně ponechávalo jeho kůži dýchat. Koupili jsme trochu zásob a zpátky do S.F. Byl to dlouhý den, tuším úterý, vstávali jsme v pět třicet, abychom stihli "ranní tramvaj" do Yariny. Taková hodinka na vodě je za východu slunce jako nic. V internetové kavárně (i ta tady je) jsem se pokoušel propojit s rodinou, leč mizernější spojení jsem nezažil, padá a padá! Tak jsem poslal jen pozdrav Ottovi v odpověď na jeho starostlivost o Julinku. Jeho obavy jsou veliké a nedokáži odhadnout, čím odůvodněné. Monika je skvělá matka a divočina, která tu je, je tu pro nás. Proto jsme přijeli.

Přál bych si tu mít Pepíčka, je mu už skoro deset a jeho vnitřní oko by se mu prohloubilo. Rozumím mu víc než Šárka, když neumí donést sousto do úst a zastaví se v prostoru, klouzaje po časovém vláknu do nikam. Pocity rodičů z nedojedeného oběda jsou děsné, ale on umí těch dvacet minut, nebo i dvě hodiny lelkování, s pusou napůl rozžvýkaného sousta, proměnit ve zlaté stavy duše vzdálených světů. Jsem si tím jist, kéž bych to ještě uměl!

A uměl jsem to, má matka servaná mým zpupným dětstvím je toho příkladem. Nežral jsem, jak říká a věřím, že i z toho má dodnes cukavé sny. Prosadit svou má člověk ale jen tehdy, dosáhne-li na to, jinak se rodičovská autorita ztratí v osidlech utkvělostí a násilných pravidel škrtících jak škrobené límečky v nedělní škole. Přesto to byla má matka, která mně dala číst E. T. Setona, Jacka Londona a Kip-plinga. To ona mě první učila vlčí pozdrav džungle, ona mě první, spolu s Akelou, učila odvaze a poctivosti a byla i Baluem a Baghi-rou. Matka mě učila být s ohněm kamarád, zapálit jej jednou sirkou, psát pohledy z lesa na březovou kůru, poslechnout bez ptaní výstrahu na nečekané nebezpečí. Nejsem si jist, zda chápala můj útěk z Evropy jako návrat do světa dětství, který mi sama upletla na míru, jsem jí zato i za jiné vděčný.

Přemýšlel jsem o pohádce na dobrou noc, ale místo ní vám dám přátelskou radu: Zatouláte-li se procházkou a zamyšleni v údivu nad bohatostí tvarů a vůní Ottovou zahrádkou, objevíte možná v moři zelení bělostně se skvoucí papírek v zátočině Jezera. Bude-li vás lákat jeho tajemství, nechte zvědavosti prostor plynout na vlnách  fantasie. Nepřečtete si recept na bod tání Ayahuascy, ani rané dílo z básnické tvorby Otto Plachta, či ztracené vzpomínky na minulá setkání. Papírek skrývá obvykle hnědého motýlka, vypovídajícího o proteinové výměně v řasách střevních cest  vašich spolubydlících. Ne všechna tajemství je nutno odkrývat. Ne všechno zlato třpytívá se.

Zatímco S.F. usíná, džungle se probouzí z mokrého lenošení: Slyším prskavé klebetění žab, žbluňkání, plácání a ucucávání čehosi, tikání a sykání, volání, plakání a mlaskání, svihlání, dvudlení, zukání, hejk, hejkání, hvíždání, ejklu ejklu - cak mačť mačt hrejk fiu, duk duk a mhaat, krejkání, duk duk, ej rek rej, rejk rej rej. Snad tohle všechno měl slyšet Beethoven a kdyby to slyšel, možná by zlomil houslový klíč.

Nespím, poslouchám džungli, je to symfonie smyslů a tužeb tajemství, neustále se rodící novosti, nepoznamenaná archetypem věků, neustále nová, trvající. V okamžiku jiná, živočišná, bez majestátu paměti, jediný živočich neustále se rodící, v nepřetržité proměně, trvající jen do další. Jako hřeben času pročesávající vlasy dalších rozměrů nám neznámých, čeří tak svou přítomností hladinu našich smyslů.

Exploze živočišných druhů rezonuje džunglí v kmitočtu blízkém spirále kosmické paměti. Najdeme-li odvahu naladit vlastní vibrace k jejímu tepu, setkání, o kterých můžeme číst v pohádkách, se stanou skutečností.

Musím přiznat, že píšu za vzdušných náletů, připomínajících bitvu o Anglii, kde suveréně vyhrávají blanokřídlí. V japonských táborech smrti se stejně cítili Američané neznajíce slovo japonsky, jako nerozumíš chipibo, obležen babičkami, neustále se chichotajícími sestřenkami a usměvavými dětmi.

Kde je veškeré soustředění? Proč rozum nestávkuje? Je to džungle, která všemu dává rozměr. Je zrcadlem, které neodráží, ale pohlcuje, matkou, která požírá, rovinou, která rozhrnuje, sklonem,který narovnává.

Tak dvakrát, třikrát denně mne popadají šílené stavy blaženosti, nepochopitelně přicházející z džungle vždy, když začnu přemýšlet o sobě. Něco velikého se líně převaluje v zeleném listoví a umí zabodnout zlatý drátek s přesností mikronu do té části hemisfery, kde sídlí v mozku centrum nadšení. Lehce pošimrá dětskou radost, prohrábne vzpomínky prsty tak jemnými, že zhladí rány dřív, než by se mohly projevit.

Chvílemi mám pocit odkrojeného vrchlíku kalvy a svobodného větrání závitů, které tak fascinovaly Johna Lilliho. V deseti letech jsem se setkal se svou první vědeckou knihou:"Člověk a delfín". Nabyl jsem pevného přesvědčení o inteligenci a přátelství těchto hladkých a úžasných tvorů. Stal jsem se v duchu bojovníkem za práva Delfínů a poprvé se mi stal člověk odporným ve svém povyšování  nad jiné druhy. Není náhoda, že při zmateném výběru literatury pro dny strávené v dobrovolné klauzuře džungle mi padla do ruky autobiografická  kniha "Vědec" od autora, kterého jsem si zamiloval před třiceti roky, a že je to on, jsem objevil až dnes.

V Amazonii nabývám znovuzrození osobnosti, rozmlouvám s Johnem Lillym a splývám s jeho duchem tančícím nad vodami. Stát se Delfínem je tak snadné. Ano, právě delfíni byli první, kteří mne svými hřbetními ploutvemi pozdravili z nitra Ucayali. Je neuvěřitelná Amazonie ve svých vodních tocích. Delfíni brázdící moře v dobré paměti Kréťanů dopluli za svým Teonanacatlem až sem. Delfín je ryba, možná řeknete, je to savec, učili jste se to ve škole, ale přesto, je to ryba: Tvor obeznámený s vodními proudy, bez nohou, neschopný cokoli vytvořit, nezná pilníček na nehty, nehromadí věci, kulturní artefakty, ani písmem neumí doložit závažnost své existence. Jeho historii nelze porovnat, protože historií se rozumí dějinná skutečnost doložená písmem, byť by byla, jak Herakleitos připomíná, historiky přisvojena apolitickými proudy vylepšena. Delfín zná jen ty mořské a říční.

Je to prostě ryba se vším, co k rybě patří, možná bez šupin a nemůže si koupit ani fajfku. Přesto je pro mě od deseti let úkazem nad jiné důležitým. Říká mi, že nejsem pod hvězdnou oblohou sám, sám se svými myšlenkami, touhami, smutky, slastmi a radostí, protože stejně jako Delfín nic hmatatelnějšího v životě nemám.

I kdyby Pucallpa byla smetištěm světa, je úžasná. Ještěrka svíjející se v prachu zvířeném právě poznanými pneumatikami. Vše je tu nové, od silonových košťat, propan-butanu, internetu,tu i tamhle je spousta překrásných vodovodních kohoutků, japonské elektroniky, samonabíjejících se baterií, discotriček, demobilů smíchaných se ztracenými plastovými víčky, dudlíčky, oušky na ocáscích.

Pucallpa kvílí řevem motocars míhajících se mezi sebou jako opilé koráby na rozbouřeném moři zrychleného filmu dvacátých let. Jako malé dítě strká dychtivě do úst vše, co lze vymyslet, vyrobit a vysypat do nitra džungle, aby to ochutnala, vyplivla, uválela v prachu a zase nacpala do pusy. Musí křičet, nikdo ji nepřebalil, neumyl, je sama na pospas všemu násilí komerčního světa, zesrána ve svých plenkách spotřebního zboží a nic ji nezachrání. Yarina má v sobě přirozený stav uvolnění, je to také místo neutuchajícího ruchu, přístav peke-peke, bujné tržiště a místo setkání bytostí blízkého druhu. Tady pomíjí zlovolnost civilizace, koupíte tu zaplať bůh jen baterie dávno rozleptané vlhkostí tropů, shnilé banány, nebudete-li trvat na čerstvých, možná i brousek na kosu nebo konzervu z URNY. Stanete-li se pravidelným cestujícím, budete vždy vítán, jako přirozený telegraf o novinkách z míst z kterých přicházíte, vždy pozdravován a vítán v posledním domově, pupku Ucayali. Jsem tady asi jediný Čech v blízkém povodí indiánských Benátek, rozprostřené indiánské džungle meandrovité řeky. Mými společníky jsou zelené ještěrky, mravenci, termiti vždy všudypřítomní a komáři, se kterými nevycházím v dobrém. Stále si říkám, to je to příjemné, jak mile to kolem kotníků a na nártech píchá a roztomile lechtá a jsem velmi spokojen. Jenom když zapomenu a poškrábu se, tak to lechtá mnohem víc a víc je mi pak do smíchu.

Zukot džungle, svým hmyzím vibrátem nesoucím se na lesklých chitinových krovkách, je promíchán šustotem ještěrek, lekavě hlasitým voláním ptáků, praskáním čehosi nablízku a občas i vzdáleným mámením indiánských bubínků. To všechno mě prostupuje stejně jako vzdušná vlhkost a prolíná mojí mozkovou pletení, zasahujíce každý neuron, napojuje se tenkými, stříbřitými nitkami na tělesné orgány, které už mi nepatří. V džungli všechno souvisí se vším, vše je propojeno, zacvaknuto, všechno funguje v souvislostech postřehnutelných jen zdánlivě.

Celistvost přírody, vyhřezlá na povrch, obnažuje v Amazoni své útroby surovou laparotomií. Liány nesou signály tajemných poselství do korun stromů, často ve smyčkách Laokontových hadů, ale i nezřídka se před užaslým zrakem napínají v tenkých, exaktně rovných přímkách, pro účely signálů, možná poplašných. Změť listoví zakrývá tajenku tohoto herbáře s mistrnou dokonalostí.

V ještě ne zcela odumřelých stvolech klíčí nová semena, v divoce žeroucích housenkách se už smýkají housenky jiného druhu, možná motýla ještě barevnějšího. Jak se vyznají tito plavci v tajemných pleteních biologických obvodů! Mistrně opylují pro potěšení blizen a svádivě mávají ornamenty v rychlosti letu těžko postřehnutelnými.

Flegmatičtí mravenci si zdánlivě cestu nevybírají, s břemenem mnohokrát překračujícím vlastní hmotnost se opile zakomíhají a zvolí oblouk větší, než by se kdy člověk rozhodl, k překonání náhlé překážky. S oblibou zavěšují své pytle hlíny do vidlic stromů a švihadla lián jim slouží jako vzdušné mosty pro ty druhy, které se neskrývají pod úhlednými portály svých vstupů do podzemního království kořínků, dutinek a vzdušnic, připomínajících svým tvarem komínky továren,  občas ucpaných bahýnkem po tropickém dešti.

Zahnívající pachy omračují svou bezprostředností, převalujíce se líně se mísí, s mdlými vůněmi a svádí k ospalosti. Houby rostou  jako po dešti, rostou tak rychle, že kdyby se vzápětí nestaly chumáči bílých červíků, evokovaly by svým růstem rudý posuv při nadsvětelně záporné rychlosti od sebe se vzdalujících quasarů.

Během několika hodin houba roste, použije se, je strávena a zaniká. Jen spóry neviditelné zůstávají, tak jako Tao je věčné. Čekají na svoji pouť prostorem po rozpadu planetární soustavy. Jsou k tomu svým pláštěm dobře vybaveny. Cestovatelky!

Touhy a lačnosti mě dávno opustily (tak jako mne opustily starosti zpozdilé mému věku). Piji převařenou vodu, vynález to pro zachování rovnováhy gringů, naslouchám zpěvu džungle, dýchám výpary Ucayali, stávám se liánou nesoucí se listovím pramatky zrození.

Jako kypící kotel, který přetéká biomasou, sám sebe stravuje a ze sebe se rodí, nezná slitování, ale též ho nevyžaduje. Přežije pily dřevorubců, jako přežila zánik dinosaurů. Je aparátem tvoření a zániku, vířivým kotlem života. Tisíce hvězd zhuštěných do mléčné dráhy, tisíc živočišných druhů dýchá vlhko Ucayali.

Dech přírody je zde tak mocný, že splývá s oblohou. Brouci nesoucí své lucerny míchají koruny stromů s neznámými hvězdami rovníkové oblohy. Obratník raka, nebo kozoroha, jak je to zde fuk. Na hmyzu i rostlinách zaznamenávám kouzlo vytříbené dokonalosti.

Zatím co mravenci v Čechách složitě zimují svá obydlí, napodobujíce milíře dýchající teplem, aby uchránili svou královnu před sněhovou korunou, tak mravenci džungle s důmyslností, kterou Corbusier nepoznal, vytvářejí své labyrinty v korunách stromů, popírajíce tak zákony gravitace. Zamýšlím se nad nutností zimního spánku a napadá mne, proč tady, kde příroda neusíná, dávno  nedošla k dokonalosti.

Pozoruji lýtka indiánek a vím, že krásnější najdu jinde stěží. Mohou se jim snad rovnat emancipované sufražetky v cadillacích? Komá-rům je jedno koho koušou.

Ottova knihovna neukrývá mnoho knih, ale ty, které mě nabídla, patří mezi poklady: David Fontana: "Cesty ducha v moderním světě". Rezonuji zcela na siločarách jeho slov a neubráním se malé citaci : "Co se to s městem stalo, že si cení finančních spekulantů, hvězd popmusic, politiků a lidí vystupujících v reklamě víc, než těch, kteří pečují o nemocné a slabé a vychovávají mládež? Žít duchovním životem znamená neustále přezkoumávat hodnoty města a hodnoty vlastní. Není to snadná volba, ale je to volba, na níž možná závisí přežití člověka jako živočišného druhu."

Sedím ve svém escritoriu - pisárně a mojí jedinou společnicí je stará chlupatá tarantule. Horko tropické džungle, bzučení hmyzu a houpání v hamaca udržují můj mozek v hladině alfa. Tento stav je hojivým balzámem a nelze si ho než nedopřát. Nespím nadměrně, nevstávám však ani časně, jím jen tolik, kolik potřebuji. Nemyslím skoro na nic, jen na drobné nezbytnosti, kterých je tu jen několik. Nešlápnout na trn, vyhnout se ostřici, přihrnout moskytieru, převařit si vodu, ale ne často, jsem ve stálé péči indiánských děvčat. Nestávalo se mi, aby mi spolubydlící vzali obden do štíhlých rukou chodidla a pečlivě, v odborném konsiliu zkoumali, zda nejsem v ohrožení roztočů či jiných parazitů, s nimiž v symbiose jsem se nenarodil.

Naučil jsem se trochu pohybovat indiánským krokem, chodím bos s bahnem mezi prsty u nohou a vodácké znalosti z horního toku Vltavy jsem dokázal uplatnit v dřevěné canoe na Ucauali. Úžasná hladina jejích vod je zdrojem života, který lze pouze tušit. Koupáme se ve vlnkách jen o trochu chladnějších než vzduch, přesto nás chladí a kolébají, svěživé a hladké. Ve velkém nebezpečí se však ocitají směšné výčnělky našich savčích těl. Je zkouškou dospělosti nevykřiknout, okusován rybkami s buldočí tlamou. Piraňky jsou zvědavé, jsou to takoví vodní motýlci, předávají jen pozdrav od matky řeky. Ožužlají vás, ale neublíží, jsou zvědavé a veselé, v noci vám nečekaně skočí do klína, když se poslední tramvají vracíte domů, na peke-peke pod noční bání, zářící nad S.F. pro potřeby šamanů. Září skutečným jasem, jenž proudí tak vědomě v básních Otokara Březiny.

Dnes jsem se houpal na předním bordu, dál od prskavého motoru a nechal se hladit večerním vánkem promíchaným vodní tříští, hvězdami a létajícími rybkami. S klidem zenového mistra jsem pil cervesu v Yarině (pro znalce se jmenuje  San Juan) a urazil jsem pět piv, než jsme konečně vyprdlali na řeku. Jsa si vědom vynikajícího stavu obou ledvin, nedbal jsem ovšem omezené kapacity na uchování přebytečných tekutin ve svých útrobách. (Tyto otázky jsou často v literatuře zanedbávané a je třeba je rozebrat. S Tomášem Brožkem oba soudíme, a nejsme v tom sami, že vypustit zlatavou tekutinu a nechat se zalít jejím teplem v blaženém snění, by nemělo zůstávat výsadou miminek.) Přesto nejsem vyzbrojen dostatečným stavem vědomí aplikovat tuto blaženost kdykoli a kdekoli. Vibrace na peke-peke a hodinová vzdálenost od S.F. mě zprvu jen mírně bránily prožívat nádheru noční oblohy. Využívaje tohoto stavu, balancoval jsem na břitu bolesti, splývaje chvíli v úzkostné blaženosti střídané blaženou úzkostí, daleko od přístavu, uprostřed noci s delfíny pod hladinou. Pozorován miliony očí nebeské klenby, za ticha vypnutého motoru peke-peke, neboť lodivod hledal přístav příliš pomalu a obezřetně, jsem nikým neviděn čůral po svém pravém stehnu do  levé dlaně z poodhrnuté nohavice pohodlně opřen o bok loďky, a jak by mi doufám přiznal Otto, s výrazem Buddhy, porovnával teplotu pravou rukou hladící Ucayali. Maminko, odpust mi! Tropické ovoce tropům sluší. Některé chutná mdle, jiné výrazně, je sladké i kyselé, ale všechno  nabité energií proudící tepnami džungle do omamných plodů, tu oranžových, červených, ostře žlutých, také karmínových. Vždy osvěžující, s tajemnou schopností vyvolat pocity a pochody v té části mozku, která již s chutí nesouvisí. Poprvé jsem takový pocit měl z čínského černého vejce, podruhé si ho ověřil u ústřice na mořském trhu ve Vídni. Už vím, proč patří do dobré společnosti pojídání ústřic.

Kroynni přijel v podivném klobouku ozdobeném rostlinou falického vzhledu. Vymyká se, je asi takový. Přivezl s sebou Remo, nápoj šamanů. Chutná jako náš fernet, ale je to obdivuhodně bystrozraký sytič myšlenek, doufám, že dostanu recept. Nálety moskytů každý den zesilují, nezbývá mi mnoho času. Jsem po zuby ozbrojen košilí s dlouhými rukávy zapnutou ke krku, botami v dlouhých kalhotech, vesta to jistí a Kroyn- niho klobouk. Nálety nepřátelských perutí však nelze zastavit. Sedají mi teď na hřbet ruky, škrábu se, pero však třímám, džungle se pochechtává. Kroynni se staví na hlavu, doslova. Je jogín a je s ním sranda. Dostal jsem nápad a požádal jsem čaroděje o spoluúčast na průzkumné výpravě do té části San Francisca, kde jsem viděl kostnatou kravku. Kroynni je ochotný ke všemu a nechá se rád vytrhnout z jogínského snění. Upravili jsme si košile, natáhli kalhoty a vyzbrojeni cigaretou jsme vyrazili po hlavním korzu S.F., místu večerních setkání, uctivých pozdravů a hlavně veselých hola, hola! Všichni volají hola!, pohybují hlavami a dodávají spokojeně: "Amigo de Otto." Na konci hlavní třídy je křižovatka ve tvaru T a levá odbočka směřuje do Puerto San Fran-cisco. Jsou to ovšem také výtečné bahenní lázně. Přímo proti nám je otevřená branka místního kulaka - jak jsme hned poznali. Neodvážil bych se odůvodňovat náš zájem o Stropharia  p. cubensis, ale Kroynni hned po pozdravu a ujištění, že jsem: "Amigo de Otto y etnobotanico de Checo", vysvětluje naše zaujetí o mystické, halucinogenní houby, rostoucí na trusu jeho dobytka. Setkali jsme se s okamžitým a nadšeným pochopením. Spřátelili jme se a neutuchající zaujetí farmáře nás provázelo po jeho pastvinách. Hned jsme se vydali na průzkum, prohlíželi každé lejno, důležitě pokyvovali, zkoumali tvar i barvu, klacíky dráždili konzistenci. Rostly minulý týden v hojném počtu, hnědé i modré, byla jich prý "muchos hongitos" na každém exkrementu. Nejvíc zklamaný byl sedlák, museli jsme projít bezpočet ohrad a obdivovat všechna lejna, souhlasit, že jsou krásná a nadějná. Počkáme na déšť a slunce a vzhůru do kosmických dálek. Kroynni se nenechal neúspěchem zmást a po farmářově ujištění, že stačí jen trocha vody, se shýbl a vybral pěkné, trochu proleželý exkrement a já jej následoval. Takto obtěžkáni vzácným nákladem, provázeni vážně míněným a srdečným pochopením farmáře pro vše co roste, kráčíme třídou  po San Franciscu. A hrdě vystavujeme své líce, uctíváni chápavým přikyvováním s mručením, vesele cukrovaným přátelským smíchem indiánské osady. Za blázny nás nikdo rozhodně nemá! Na zahrádce jsme velmi pečlivě vybrali místo mezi dvěma banánovníky a hovínka zalili vodou, čekáme co bude a ona mezitím přichází tropická bouře a zalévá všechno naše i farmářovo.

Mozek je filtrem vnímání. Odstraňuje nadbytečné vjemy a odráží svým krutým štítem signály nikoli nezbytné pro biologická skupenství, v nichž se nalézáme. Některým z nás ovšem funguje méně dokonale (Vzpomeňte na “devatenácté století slavných luetiků”, jimž spirochety také změnily mozkové synapse) a indiánům a šamanům filtruje s menší obezřetností, nežli nám, Evropanům  zahlušeným civilizačním šumem, medii a internetem. Mozek zburcován informacemi, které si podobně jako kvasinky alkohol, sám vyrábí ke svému zahubení, odfiltroval dnes signály, které vedly lidstvo kulturou času. Ukrývá všechno, co rozněcovalo duši k lásce, romantice i sentimentu. Funguje s dokonalostí olova - k odstínění radiace. Těžkne nám v hlavách jako rtuť, lesknoucí se, neklidná a jedovatá.

S důkladností sobě vlastní zkoumal John Lilly ve speciálních odstíněných komorách efekty utlumení pocitů z okolí. Uzavíral se do kapaliny o teplotě těla, za tmy a naprostého ticha, jen se svým vědomím. Právě tyto pokusy ho přivedly k představě a později k teorii o lidském mozku, jehož funkcí je především filtrace signálů jiných entit z dimenzí nám blízkých. Přivádí mě to na myšlenku o mozku, dnes tak vydrážděného různým šumem, že zaklápí mnohem víc než musí a nepropouští už vůbec nic.

Vzory na hliněných nádobách babiček, skvělé geometrické sítě vyvážené graficky, s jemností a skrytou elegancí, vycházejí z tajemného přátelství džungle s kmenem Chipibo. Na kreslených ornamentech, úžasných obrazech vysoké matematiky, jsou ukryta poselství, kterým děvčata rozumějí a povídají si o nich, byl jsem toho svědkem dlouhé hodiny.

Přemíra chutí výtečných ryb mne vytrhla z meditativního lenošení. Pekli jsme je na ohni během přípravy masata také s kusem krokodýla. Džungle teď zvučí zvlášť významně, až vlezle, a z dálky se ozývá bubínek v taktu srdečního rytmu - nezešílím?

Bubínek tluče a tluče. Džungle, která kvílí a kvičí, štěbetá, ječí, píská a sviští, občas volá dětskými hlásky, mumlá v cizích řečech, ve výškách agresivní, v hloubkách nebezpečná vibracemi. V tajuplnosti nepřekonatelná.

Vstávám v šest třicet, káva, cigareta, Huxley, Kenna. Trochu kreslím, jen tak nahotinku a jsou tři odpoledne, začínám psát. Ptám se po smyslu nicoty, kterou jsem si dnes stvořil. Džungle pršela od rána a vyzobávala kapkami mozek z hlavy. Čím to duto naplnit? Nechám ho zvučet místním bzukotem a myšlenky bloudí tou dutinou bez cíle, nemajíce o co se zachytit.

Podivuhodní ptáci, žbluňká jim to v krku jak v keramické píšťalce na vodu. Pamatuji si ji z dětství, fouklo se do ní a klokotavě probublávající pískání se podobalo zvukům slyšeným nyní.

Dech džungle je vlhký a táhlý. Včera poprvé jsem se ocitl v její tlamě. Na okraji jejích dásní prorostlých rozličnými rostlinami je vlhko a parno. Sliznice prosáklá potůčky odvádějícími přebytečné tekutiny. Voda svěživě šumí v odlescích slunce složitě pronikajícího spletencem listoví. K vrcholu nedohlédneš.

Dole,  souzené  nám dvojnožcům, se hnědavé šero proplétá s uvadajícími listy, trouchnivějícími kmeny a padlými haluzemi s nepřátelskými trny. Cestička, vyšlapaná zkušenou nohou pralesních farmaceutů, je značena záseky mačety, vždy, naskytne-li se příhodný kmen.

Bylo mi seznámit se s dvacítkou druhů tajuplných léčiv, skrývajících se v listech a kůře stromů i staletých lián. Jaguářími znaky jsem ozdobil svou tvář a následoval Armanda, lesního indiána v nakloněné canoe. Proplou-vali jsme starou vodní cestou, stále hlouběji, topíce se v bzučení hmyzu, nad kořeny chobotnicovitě spletenými a tu i tam vyčnívajícími nad hladinu, která pojednou změnila své vodní uspořádání v přírodní pěšinku vinoucí se mírně zvlněnou, otevřenou krajinou, prosluněnou září slunce a přísně střeženou neprostupnou zelení, z níž jako strážní věže nás vysoko přečnívaly kmeny starodávných palem, vysokých stožárů předsunutého  hledí džungle.

Tisíce vůní promíchaných s šerosvitem tmavě zelených okrů vydechuje a nasává. Držíme se stezky hlídané mačetou a její břinkavé zvuky kontrastují v šerosvitu mlžných temnot s tajemným vibrátem hrdelních zvuků. Po hodině pochodu nalézá Armando malou odbočku vpravo, pár ran mačetou a energie svinutá v desítce pramenů starobylé matky lián nás ohromuje. Spletitost tajemství, vtisknuta do vrásek prastarých chobotů, se majestátně vlní vysoko ke stropu vzdušné klenby. Je třeba odvahy středověkých rytířů zatnout mačetu do takového majestátu. Opatrně odstraňujeme větve a šlahouny bránící nám ve výhledu. Laskáme se s mohutností šlachovitého lanoví, pro jaké ještě člověk stěžeň nepostavil a Armando, s hbitostí kočky, šplhá šest metrů po útlém kmenu mladého stromku, z jehož vrcholu může useknout jeden z  pramenů tohoto pralesního vševěda kosmické moudrosti. Naplněna vodou se šlacha svíjí a na zemi ji Armando rychle rozseká na patnáct čtyřiceticentimetrových kusů. Z každého vytéká chladná voda jako z houbovité trubice, pijeme ji a poléváme si hlavu s dětským nadšením. Přivezli jsme ji do S. F. pozdě večer na peke-peke. Západ slunce na Ucayali vylákal z hrdel plavců touhy starých písní, pili jsme cervesu a přivítání doma bylo hodno dávných mořeplavců. S žaludkem naplněným voňavou rýží a láskou dívek na nás čekajících jsem uléhal po večerním mytí u studny, které se neobešlo bez hihňání pubertálních indiánek, ukrytých před svitem Luny v nedalekém šeru prádelny. Ta je postavena strategicky, utajena skloněnými větvemi čakruny tak, aby bylo možné pozorovat každého, kdo se nebojí svléknout uprostřed noci a smýt prach míšený potem a vodou, v tuto hodinu velmi osvěžující. V hledišti Národního divadla nebylo ještě takové ticho, jaké nastalo v  listoví čakruny. Věnoval jsem se hojně mýdlu a houbou jsem vydrbával svědivé bodance po komářích sosáčcích. Být pozorován a nepozorovat je jedna ze slastí, na kterou jsem přišel ve dvanácti letech na kobyliském koupališti ve starých dřevěných kabinkách. Tam také otvory po vypadlých sucích, rozšířené dětskou kudlou,s zhodnotily svoji důležitost prázdnoty, která jest základem architektovy zvrhlosti v Morgensternově básni:

PLOT

Byl jednou jeden plot a byl ho kus,
měl díry na koukání skrz
Až jeden architekt ho zhlíd
a pěkně v noci, když byl klid,
vyrval ty škvíry k základům
a vybudoval si z nich dům!
Plot zůstal trčet, ubožák,
s plaňkami naholo, jen tak!
Pro tento nestydatý vzhled
dal senát ten plot pokácet
a architekt, ta bestie ,
uplách do Austrálie!

...a má své počátky v taoistických tajemstvích prázdných prostorů mezi loukotěmi kola, jakož i ve smyslu toho ,,Nic”, obemknutého keramikou hrnečku.

 

...................vaříme ji už druhý den...

Dnes přijeli dva Američané. Jen jeden je příjemný, a je mu rozumět, alespoň si myslím, druhý je trochu hochštapler a neví, jak se chovat, vyrušili mne z meditace. Schoval jsem své věci a stáhnul se do moskytiery. Není mi svobodně. Čtu Lilliho, učiněné blaho pro duši. S tím příjemným Američanem jsme strávili odpoledne, hledali houby a nic nenašli. Sbíral hovínka jako dítě a přinesli jsme je s sebou na zahrádku, voněj a je na ně radost pohledět. Od rána jsem aktivní, nacházím babky na Ottově zahrádce, loupu a krájím cibuli, vařím českou houbovou a všem chutná. Pak sbírám houby znovu, malé, neprožrané, smažím je a vařím rýži. Mám málo kmínu.

Vaříme ji dál, je to k uzoufání,oheň ve větru stále zhasíná...

05 05 2001 – mé šťastné číslo, pil jsem Ayauhascu, ale španělsky vyjádřeno: "nada de nada", jenom Kroynni mě pečlivě navoněl Aqou de Florida, nebudu ani překládat, a nakouřil mapachos, bylo mi zle, zejména ze směsi pachů.

Jsem zcela doštípaný od moskytů. Hrůza. Už se neškrábu, ale stačí jedno bodnutí, aby začala svědit všechna předchozí. Zabalený po krk v goratexové bundě, ponožky přehrnuty přes spodek kalhot, kapuce na hlavě a rukávy utěsněné. Prodělávám kosmonautický výcvik v trpělivosti. Dnes se sešla  místní i vzdálená indiánská rodina, nevšímám si nikoho a píši dopis Egonu Bondy, aby věděl, zač je toho loket, označí-li za ignoranta Thimothy Leeryho! i s jeho "rozšířeným vědomím". Našel jsem zde, v deštném pralese, Magazín Mladé fronty Dnes z přelomu millenia, rozhovor s Egonem mě potěšil.

Opět náramně prší, využil jsem toho a namydlil se v dešti velmi důkladně, až jsem nevěděl co s mýdlem v očích, ale  našel jsem příhodnou úžlabinku ve zlomu střechy, kde se sléval proud vody ve vířivý vodopád, který mne opláchl. Není špatné, ba je velmi důležité být v tropech čistý. Pečlivě dodržuji Magorovu zásadu: "Opilec musí vonět za všech okolností". Tak se myji přepečlivě. Moje indiánská rodina pečuje o mé košile, kalhoty a ponožky, vše mám vyprané a složené v komínkách. Není špatné být v džungli opilcem.Byl 26. prosinec 1989 a poznal jsem Tomáše H. V rozbouřené době, plné ethusiasmu a těsné spolupráce revolučního kvasu, byl jediný orientovaný, jasnozřivý, pronikavého zraku. Přehlédl dvoranu Mánesu: "Co tady ještě děláš, tady se všichni přežili", byla jeho první věta, když si mne vybral ze zástupů. (Všichni tu postupně rostli v revolučních funkcích, možná by mne to čekalo taky.) "Máš ňákou trávu?" Mrknul na mě. Bylo mi velkou ctí v bláznivém chvatu (trochu lítostivě jsem opouštěl revoluční zákvas) ujíždět do Raspe-navy, kde jsem na jedné půdě sušil svou první a tuším, že i poslední sklizeň. Později, snad do  konce léta 1990, ji v Praze kouřil každý: Lou Reed, Frank Zappa, Allan Ginsberg, prezidenta nevyjímaje. O celou zásobu se pečlivě staral Tomášek, aby na každého zbylo. Jen o houby mě připravil. Sbírali jsme je s Jimem Čertem na jedné malebné louce u Větrného Jeníkova a spravedlivě si rozdělili kořist. Pamatuji se, jak mne nepřipraveného, ostatně to nejde se na Tomáše připravit, překvapil a s rozšířenýma očima, pláč dítěte na krajíčku, ze mne ty houby vyždímal a už jsem ho od té doby neviděl. Prolétl zřejmě jako Kohoutkova kometa po nevypočitatelné dráze soustavou našich devíti planet a jak mizel v nekonečnu stále volal "houby, houby, houby". A zase se vrací po podivné ekliptice osudu a s ním celá společnost Tomáška H. Kolikrát jsem si na ni vzpomněl a že Praha není velká, ani náhodou jsme se nepotkali. Jaká smyčka času  nás svedla po deseti letech. Pěstuji Stropharia v S.F. a Tomášovi vyšívá Moničina  maminka  dečku na stůl. Haj Hou.

Kroynni je skutečný šaman. Podle toho, co znamená skutečný a co šaman. Kroynni skutečně věří tomu, že je šaman, a tedy věří na šamany. Podle Kroynniho je Kroynni šaman. Já na šamany moc nedám, musím se přiznat, ale za Kroynniho určitě zapálím svíčku v Notre Dame. Skutečně se snaží dát své funkci to nejlepší co zná, ofukuje mě strašnými mapachos, cáká mi na hlavu Aqua de Florida, zapaluje vonné louče až smrdím jako vodřená děvka z nejhoršího hampejzu na úpatí Tibetu, zatím co brouká svá Íkaros v tematech Óhm.Liana chutná hořce a táhne se po patře, není  ale tak strašná, jak je často psáno v knihách rozličných pijáků absintu. Ale je to opravdu síla, zakousne se vám do břicha, vcucne se dvanáctníkem do horních smyček tenkého střeva a tam škrundá a kvílí, brouká a cosi hryže, o čem ani nemáte ponětí. Po hodině naráz nevíte, zda blinkat, či kakat. Volil jsem z praxe to druhé, a tak mi leží v  žaludku dodnes.

DIALOG

Prší už druhý den, je to krása. Kapky zvoní o listy, stékají v hustých řetízcích ze všeho, co se sklání a tvoří loužičky, malá zrcátka, citronky, ňadra a píšťalky ptáků.

Komáři vyčkávají na vhodnou chvíli, neboť vědí. My nevíme, nebo vědět nechceme. Od ohavností naší krátké paměti, ztraceni v chumáči otazníků volby v čase, stejně tak krátkém jako jepičí, stavíme mosty integrovaných obvodů pro lepší viditelnost v mlze, sycenou růžovým dýmem spaloven. Pavouček bojovníček, ale svědí ho prdelka.

Zastavte čas a poznáte současnost. Minulost zahalená slovy. Řeka je kyvadlo. Slupka budoucnosti zahaluje jsoucno, čeho se bojíme.Kukla, zámotek, nic plné jáství. Samota ducha a spousty otázek. Zašuměte mozky! Oslepněte! Ohlušte se! Utopte strach v břečkách Hell-mansu a ucucávejte brčkem sobotní Peříčko. Kozičky, kundičky, smradlavé podpaždí plné feromonů, trocha internetu, chatujte mastrubátoři mundi!

Jako dlouhou červenou nit strachu odvíjíme svoji historii, držme se jí pevně, je Ariadnina! Tak se nám daří unikat už víc než šest tisíc let, nebo ještě déle. Proč stavíme chrámy;jsou úpatím našeho strachu,  jako věčně zavřené brány poznání.

Jaký je asi život housenky ožírající listí, na co myslí larvičky živící se životem druhých. Larva umírá, mění se, transformuje, kuklí, ví o své proměně, jaké to bude být motýlem ? Prožívá hrůzu z očekávání, nebo se těší, nemůže se dočkat a života larvy si neváží. Kolik záhadných smrtí nás obklopuje a my žijeme jen tou svojí. Jak jsme pyšní a starostliví. Na  svou duši!

Naše paměť je hračka pohozená v koutě všednosti nového dne. Stárneme, občas se zableskne, plníme genetický slib a děti studují. Ohlížíme se, úzkost, samota, myšlenka, vyprahlá poušť. Kyvadlo se pomalu vrací, nabírá rychlost, přibližuje se, ještě vnoučata, snad trochu viagry a zubatá.

Smrt - Ayahuasca - Smrt.Rezonance. Jsem naplněn hrůzou, přetékám přes okraj, ale nemám strach.

Jsem člověk, larva, nicota a přece bych mohl vyprávět o krajích vzdálených, vlnách času, singularitě,  kdo to dokázal? S pravdou ven, vyhřezlou až do morku kostí, pravdu volám, mluvte všichni pravdu: Smrt je krásná!

Svinutý hrůzou poslouchám své břicho velryby. Nadýmá se, cuká, chvěje se a zvuky se mísí s tlukotem džungle, umírám, nejsem. - Změněný stav bytí: Vše poznané je pryč, z veliké dálky slyším volání domova, prožitky dětství. Tatínek: "Tak už jsi vyrostl, chlapče, to je to tajemství." Starodávná civilizace. Vesmír je barevná hračka našeho vědomí: "dělej si co chceš", a tak se bavím. Fotony - kolotoče univerzálního bytí. K tomu směřujeme. Taková krása, až ordinérní pro lidské svědomí naplněné hrůzou zvláštního bytí. To nelze přijmout, křičím!

Jaká ohavnost je touha po smrti v tom lidském hemžení! Přiznejte si to, prosím: Nic krásnějšího nás nemůže potkat! Hluboce zakořeněný strach, opředený mysteriem draků, bran pekelných, předivo svědomí chycené do sítě pseudocivilizace. To je Golem střežící kámen mudrců. Alef. Jádro poznání, Matrix nesmrtelnosti.

Je krásný lidský život a kolikrát a kolik z nás se odváží rozseknout gordický uzel, kokon zpychlého ega,aby pak stejně nenalezl způsob sdělení.

Co je to Buddha? - Plácačka na mouchy!

Jsem idiot, nezodpovědný, jistě maniodepresivní, přiznávám schizofrenii, mesiášství a nicotu existence ukrývám pod pláštíkem extravagantní sebevraždy. Jsem plácačka na mouchy!

Dojemná něžnost přírody, prosté pochopení, radost, uvolnění, nádech a výdech, zpěv ptáků, prší, místo kam patříš. Vysvětluj to někomu. Láska a věčný mír pro všechny, oranžová slunečnice,divočina.

Stavíš si obranu, sem tam výčitka, práce, svoboda, práce, bolest, karma, hledání dharmy, rána holí, sakra:"kde je ta plácačka?!". Koláč plný much.

Země se otočila, ale plamínek hoří, zůstává, bdí s tebou, už tě nenechá, láska je věčná! Jsi břicho velryby,plácačka na mouchy. Dospělé dítě.

Čtěte Garryho Snydera, možná stačí milovat divočinu !

.................

Jsem líný, osm dní jsem nepsal, uhoupal jsem se v síti ožírán komáry, velké hrdinství! Prší. Je s podivem,  kolik tu roste hub, když zaprší. Podobají se českým hříbkům, trochu babkám, domodra po rozříznutí, hemžení červů, mušek je všude plno.

Jak se dostane Čech mezi Indiány, učí je sbírat houby. Je to taková národní tradice počínající českým eskymákem Welzlem, později prožívá kanadskou obrodu s Jiřím Kalouskem (to vím o bývalém spolužáku z Hollarky, kde je mu asi konec?) a pokračuje mým kulinářským uměním.

Ten rok, co táta umřel, rostlo všude plno hub, ale sám jsem do lesa nemohl. To bylo ohromné, jak ty houby miloval! Jezdili jsme spolu do Vysoké, snad z tradice. Dokud žili rodiče mojí matky,  málokdy se zdržel, ale na stará kolena se vracel. Dvořákovo jezírko, Krmítko, Ráj rozprasků. Vždycky tam rostli modráci. Snad tam jezdil tak rád, že jsem tam vyrůstal a pamatoval si, jak jsem byl malej. Objevili jsme spolu neprostupnou školku boroviček a v ní ukryté ostrůvky paloučků provoněné sluncem a travou. Plížili jsme se po kolenou a sbírali spousty křemenáčů vysokých jak Petřínské rozhledny. Jezdíme tam s Pepikem a Vilikem dodnes.

Táta, jak byl tvrdej a zarytej rytec, byl něžným, malým chlapcem, zranitelným jako dítě, celý život se ukrýval, shrbený s lupou, na čele důlek čím dál hlubší, jak čas zkracoval optickou míru, a s rukou přesnější v mistrovském broušení rydla, víc než japonský brusič mečů. Tu pevnost mu dala skála jeho života,s přibývajícím věkem ji čas odrolil, jako vítr a sníh ošlehá kámen a slunce způsobí, že žilky vyniknou. Letitá strážkyně ohně pečuje dál o vyhaslý krb. Jak dobře ji chápu. Unikám stále jejím představám, koleje dávno končí, musím jít sám, brodím se blátem, v mlze, čas nejde zastavit. Maminko, osud a zrození mi naložilo na bedra paměť předků, která dnes neplatí.

Mravenec tančí indiánský tanec vítězství nad banánovou muškou a tamtamy vytloukají poslední poselství hvězdám hasnoucím ve stínu telekomunikačních satelitů. Mravenec tančí svůj tanec smrti,zabil jsem dalšího moskyta.

Čas (zabil jsem dalšího!), veselý ohýnek cigarety. Rozplétat osidla času, nebo je přetnout? Do všeho praštit! Rozeznít gong! Ukolébat se v síti, opustit rodinu, zastavit ten vlak,překročit svůj stín a dál jen marné volání.

Včera jsem ztratil kreditní kartu, tak ať, budu lovit ryby oštěpem, komáři si už zvykli. Sbírám houby,indiánky mi je jedí pod rukama, aspoň tu je nějaká cibule s rýží.

Celý den vyřezávám "manaka" – indiánský meč. Krásné a poddajné dřevo, ta madeira. Je ohromně hutné a těžké,vůbec se neštípe, poddává se oceli,  je houževnaté a pružné. Para bellum.

Pařezy pláčou opilou vůní a motýli jsou jako zbláznění. Po vůni madeiry!

Cestuji třináct tisíc kilometrů, abych si přestal okusovat nehty, kolébal indiánské dítě, chytal ryby podivných tvarů, spal omlácený na prkenné podlaze a probouzel se do tropického deště.Tisíce odpovědí předchází otázky.

Ječící miminko nespí a nespí. Nechce usnout. Je středem všeho, kroutící se život zabalený do pampers, divná doba.

NeBrrr" dělá Julinka, přemazává myšlenky jak magnetický rejžák: "Já dá jád áád dájádjá". Malý terminátor. Hovna a hovna! Jestli nepřestane, udusím ji! Dezintegrace mysli, sotva vezmu pero, dítě prudí. Zalehnu ji! Rozmáčknu tu ještěrku! Je půlnoc a ona nespí, žrout jeden! Vilíček byl anděl a Pepíček zlatíčko moje. O čem jsem to jen chtěl …?

Podivné je smýšlení lidstva,všude tam, kde

civilizaci vypadnou odpadky, příroda je odklízí. Krysy a švábi, mravenci, všichni odklízejí odpadky po nás lidech. Člověk se s pokroucenou hbitostí krys štítí, mravence hubí, švábům nadává do Rusů a místo, aby si umyl podlahu, žije na hromadě odpadků a z výšky vlastních exkrementů se posmívá přírodě.

Mějme se rádi a začněme u sebe! Naučme se mít rádi svá ústa, oči, máme překrásné nosy, uši, vlasy! Jsme krásní tvorové. Mějme se rádi, pochopme se, chápejme se. Mějme rádi své sny a přejme si je, sami sobě, naučme se to, pak můžeme mít rádi druhé. Važme si sebe, jsme dokonalí. Jako příroda, která nám vdechla život i mysl. Jsme jejím dítětem, možná i z nejmilejších. Važme si svého vědomí a bytí, budeme si pak vážit jiných vědomí a jiných bytí.

Naše myšlení je žalostně omezené a naše lidství tkví v uvědomění si tohoto omezení. Nesvazují nás vzdálenosti, neumíme létat, plavat jako ryby, vznášet se jako motýli, vzlínat podhoubím jako plísně, pronikat jako spóry, vítězit jako viry. Ocitáme se pouze v zajetí nedokonalosti vlastního myšlení, omezeni úzkostí z nepoznaného. Zpomaleni zapomnětlivostí tápeme vlastními dějinami, hledáme klíče k budoucnosti omezeni časem biologických hodin.

A proč to všechno? ...žalostná pomalost myšlení... - to nikdy nepochopíš.

Matláme se vlastními závity, opakujeme stejné chyby, bloudíme a nakonec si uřízneme ostudu před  celou  přírodou. Stojíme na scestí. Vzmach technické spotřební civilizace dopřává našim smyslům hračky, které chlácholí pocit nedokonalosti vlastního myšlení.

Obscénnost televize, všeprostupnost internetu, mobilní debilnost esemesek! To jsou skutečné drogy zatemňující mysl a znevažující starodávného učitele: Přírodu, empirii života, tu dávno ztracenou autoritu!

Jazyk, nástroj a dávné umění kulturních předků atrofuje v reklamních sloganech investiční inkvizice.

Škatule s ústředním topením, plechovky na benzin. Elektronické pisoary a ignorantství namísto tolerance je babylonská věž lidstva. Je tak vysoká, že nezbývá, než se naučit létat.

Rozšířené vědomí? Jaká je to cesta? Jsme larvy, jenom zámotky, dusíme se ve vlastních kokonech, zoufale hledáme konečný smysl bytí, netušíce motýlích křídel.

Ne, to nikdy nepochopíš.

Potkal jsem v džungli housenku. Chlupatou, se skrytými ornamenty, zářivě jasnými ve spleti ostnatých chomáčků, nesla se v listoví ospalých palem, vlnila se a kmitala barvami. Jistota vlastní existence, gracie pohybu a snadnost bytí mě omráčila. A přece: jen jedna fáze z mnoha existencí téhož.

Plácačka na mouchy? -  to nikdy nepochopíš.... Co jsou Koany? Jen zrcadla pitoresknosti vlastního bytí.

Ale učíš se rychle, postupně, ve spirále, vracíš se, občas pochválen, učíš se rychle a potom letíš. S novými pojmy. Slova jako barevné hračky, skládáš z nich bubliny tvarů, první vesmír.Taková nádhera, taková jasnost, jasnozřivost!

Učíš  se, učíš se rychle.

Hledání kamene, svět symbolů, tajemství strachu, dětské omyly. S jakým nepovšimnutím se pohybujeme časem. Každá drobnost, maličkost, nicotnost, nepatrnost ukrývá význam. Měl bys ho objevovat. Skládačka, ve které nic nepodléhá náhodě.

V labyrintu vlastního myšlení hledáme nejkratší cestu, uspěchaní, nepoučitelní a nevšímaví. Realita všedního dne, hluchota lidských vztahů, cynická skepse, to je peklo, to pravé peklo,které si prožíváme.

EPILOG

To si nezasloužím, ach můj bože: Restaurant Gloria! Dal jsem se dohromady po trochu horečkách, džungli a cestování. Oholil jsem se, upravil košili, vyžehlil kalhoty, narovnal záda. Sedím v jedné z nejstarších a nejslavnějších restaurací v Limě se smetánkou z nejintelektuálnějších. A schválně jsem se ozdobil ještěrkou a semínkovým náhrdelníkem, jsem tu jediný Indián.

A všichni úspěšní architekti, spisovatelé, lékaři, historikové, mecenáši si vybírají z nesmyslů, aby smysly ukojili: "lososa na houbách, provensálské papričky s chobotničkami, polévka z veverčích jatýrek", hbitá obsluha myšlenku předbíhá! To si přece zasloužím po měsíci v džungli ! Snědl jsem couvert a okouzlen archaismem nesmyslů koloniální zvrhlosti jsem syt obřími krevetami na čočce se šunkou. Haj hou!Jsem okem v theatru mundi, jen okem, neznalost jazyků mi přisoudila úlohu pozorovatele. Neotřásám se, děkuji náhodě, dopřála mi zrozením prožívat proměny. Být Indiánem, neseděl bych v Glorii, a opačně bych nebyl Indiánem.... Vládnout jazykům, snažil bych se přesvědčovat slovy, jsa okem, jen pozoruji.

Přál bych si tu mít Šárku, viděla by hned, kdo ke komu a kam patří, co ho s čím svádí, všimla by si kradmých pohledů, strnulých úsměvů, naditých peněženek. Já jen hlubokých výstřihů.

Ach, centrum Limy, arabský bazar uprostřed Petrohradu, hlídaný betonem Moskvy, smetiště v nádherném parku,prvosenky na hnoji.

Evropané, Američané ! Kam se poděla důstojnost bytí? Vlak do pekla a ještě hůř. Inka se směje. Jsme barbaři, kyborgové, poslové bohyně Nemesis. Prolhanost z nás syčí jako z papiňáku. Už jsme přišli o čivy: oči i uši, citlivost čichu, kůže, zůstaly jen senzory napájené reklamou. Bezcitní tlučhubové. Zašli jsme příliš daleko ve své nadutosti. Rozbíjíme, ničíme, vraždíme ohlušeni sebechválou. Ve své rozpínavosti ničíme deštné pralesy, hubíme entity jiných kultur po milionech, pijeme CocaColu v Mc´Donaldech a navlékajíce si prezervativ internetu ukájíme se pod falešným jménem, chatujeme, e-mailujeme, jako opičák mačkáme tlačítka, opičák se zavedeným drátkem do emočního centra slasti, a inervujeme jej třeba tisíckrát za den!

Opičák ale nemá na výběr. Toho chytli, svázali, operovali a dali mu tlačítko. My se svázali sami svou pýchou. Zničili si cestu zpátky, přirozenou lásku, vazbu s krajinou, úctu k předkům,poezii domova, rodiny, přirozená skupenství. Kde se nacházíš, Tao ctnosti?

Jaká slova jsou dnes nejčastější  v našem slovníku? Máme tolik úžasných přístrojů ke komunikaci a o čem spolu mluvíme, na čem se domlouváme a kdy už se konečně domluvíme? Kdy jsme naposledy vzali pero a papír, srovnali si to v hlavě a začali : "Drahý příteli", a "V úctě Tvůj..." jsme končili. Jazyk kdysi tak bohatý, práchniví v archivech jsa součástí muzejních sbírek, opatřen inventárním číslem,  katalogizován elektronicky.

Stále si říkám: "Kdyby si měl vybrat Leonardo da Vinci dobu pro čas jemu vyměřený, musel by si vybrat samý počátek, nebo spíše samý konec dějin". A nejsme my snad na takovém konci?Všechno tomu nasvědčuje:

Babylonská věž neporozumění, zmatení pravěkých symbolů oslavujících život, dostavuje poslední patro. Z výšky nelze rozeznat, nad příkrovem smrtícího smogu, původní základy stavby a nad námi se klene kopule zvětšená z perspektivy Hubblova  teleskopu. Kam oko dohlédne?

Už není cesta zpátky, budeme pokračovat! Dokážeme to? Jsme sami! Mravenci bez královny. Máme přeci své"kosmické lodě", už o nich víme, naučme se je ovládat!

Je to na Vás, na každém z nás... 

 

Doslov

  Nauky předků, pravěké symboly před nás dnes staví hlavolam, skládačku smyslů.  Lidské tělo, tak komplikované, zrcadlí poznání vesmíru. Je nástrojem k uchopení vjemů a vědomí jeho rezonátorem. Naučíme-li se používat svůj nástroj, ucítíme tajemství světa, zprvu opředené bájemi a mýty, draky a skřítky.Tak jako nelze použít slov k osvětlení symbolů, nelze myšlením postihnout celistvost bytí.Každý lístek, květ, strom nebo kámen, promlouvá symbolickou řečí. Je pošetilá snaha to pochopit, lze to jen ucítit, nikoli smysly, ale tělem, jeho vnitřním duchem. A všichni to víme, známe to přece od rodičů: "Vytvoř si vlastní svět, vnímej, dívej se, snad jednou pochopíš. Symbolický jazyk předků je srozumitelný, přesto je snadné ho zapomenout. Svět nelze vymyslet, lze ho jen rozestřít, prohlédnout vzpomínkami okamžiků, použít tělo jako lodivoda a s jitřním úsvitem rozkřesat jiskru poznání. Úvahy, myšlenky, postoje, názory a skutečnosti nejsou mylné, špatné. Vnímáme je jen v různých rovinách chápání. Některé jako ohavné, to proto, že se sami v ohavnostech topíme a pak nevidíme ty, které znějí.

  Uchopme kořeny svého života, dokud je čas. Pospojujme nitky vzpomínek, vyklučme zbytečnosti, smutky, trny života. Jsou zaraženy hluboko v našem ulpívání. Srovnejme  hodnoty do jedné linie, udržme balanc na její světelnosti a pochopíme.

  Pak uvidíme a uslyšíme.

 

Děkuji  všem za  trpělivost.

 

© 2007 - 1. Česká grafická společnost