1. Česká grafická společnost

Pátý živel

Josef Herčík

Malíř a grafik, esejista a cestovatel Josef Herčík ml. (nar.1961) podnikl iniciační cestu do peruánských pralesů a svou zkušenost zachytil v knize krátkých črt a úvah O nesmrtelnosti bytí (vydal ji jako bibliofilii vlastním nákladem v roce 2001). Následující esejistická črta vznikla jako reakce na redakční diskusi „o živlech v nás a kolem nás“.

 

Země, Vítr, Oheň a Voda jsou živly mající magickou moc usilovat o naši pozornost. Od pradávna se je lidé pokoušejí pojmenovat, nejprve personifikovat v božské bytosti, ne pro zdůraznění jejich významu, ale naopak jako by cítili, že prostým pojmenováním ztrácejí onu magickou moc: dotyk špeha Větru, přicházejícího odnikud, životodárné teplo všespalujícího Ohně a  nedostupnou hlubinu Vod převalující se ve vráskách Země, která nás poutá svou gravitací, ze které se vše rodí a k níž se utíkáme, je-linám nejhůř. V její náruči jsme se narodili a vyrostli, vykonali první krůčky, naučili se zapalovat oheň, sít po větru a pojmenovávat, co se dalo.

Zemi jsme nazvali Matka– Gaia a stále ji tak cítíme.

Obdivujeme ji, udiveni její tektonickou činností i po dlouhých letech geologického stárnutí, a žasneme nad každým mladickým odfouknutím z průduchů sopek již dávno vyhaslých. Považujeme jiza starou a laskavou dámu, jejíž vrtochy nás dávno nepřekvapují. Nechceme od nívíc než poslušné opékání od slunce a setrvalé létání ekliptikou. Odpouštíme jí dokonce i nějakou nepatrnou odchylku v toleranci vteřin (sekund). Její bohatství, pečlivě střežená, ukrytá a dřímající v hlubinách mateřského klína potisíciletí, jsme obnažili násilím, a dnes o ní nechceme ani slyšet! Do její pokladnice vnikáme bez ptaní, je přeci stará, ta dáma, už neslyší, chabě vidí, obětí v chrámech již netřeba…..

Pohlédneme-li na sebe očima předků, staneme v ohromení: ,,Jak jsme vyrostli! A co jsme dokázali! Vrháme stíny delší než baobaby a mračna smogu opalizují v krajině novými barvami, a mísíce se s oblaky, obohacují je o prvky dosud skrývané tajemstvím kamenů. Naplnili jsme touhy starobylých alchymistů, obohatili pokladnice císařů i lidu dali hry. Jen prach zdvižený stavbou právě vyprojektovaných globalizačních pekáren zakrývá jasný výhled do budoucnosti, oči nás pálí, pro samomluvu linoucí se z Webu neslyšíme, ale i na ten chléb je již zaděláno!”

A Matka? Přestaňme jí tak říkat, vždyť ji nepotřebujeme. Zkoumáme teď sami sebe, jsme tak zajímaví, stále něco vyrábíme, nakupujeme, prodáváme, reklamujeme, komunikujeme, dokonce se sami oslavujeme. Zvykněme si na pocit osamění. Je to jen milník na cestě k naší dospělosti!

Odpovědnost za naše skutky nám nedovolí přikládat vyšší význam silám přírody. Možná je ctili předkové, nevěděli nic o atmosférickém tlaku a okluzních frontách, pohyb zemských desek ani necítili a za každou maličkost živlům zbytečně děkovali, nebo je obviňovali, a spjati s divočinou, prali se o jeskyně s medvědy a netopýry. Nemůžeme čekat  - jako naši otcové v mládí -  peskování od staré dámy za prohřešky a  předstírat, že ona ponouká Větry a Vody k výchovným lekcím. Přistihne-li nás dnes nepřipravené některý ze živlů, pak pramen překvapení vyvěrá z naší zapomnětlivosti!

Řeky plynoucí  odpočátku věků vymílaly své cesty stále novými koryty, vykrajovaly nejprve úzké roklinky i hluboké kaňony a často měnily směr svých toků. Vyplavováním minerálů obohatily nížiny. Opakovanými záplavami zúrodnily krajinu a dali tak vzniknout i prvním lidským civilizacím. Přívaly vod pravidelně obohacovaly neúrodnou zemi množstvím bahna, bohatým živinami, ale i komáry a častými nemocemi. V hrůze před bohem Vod lidé prchali, ale s ustupující hladinou se vraceli posbírat naplavené dřevo, sázeli plodiny ke své obživě a radovali se z ryb plných tůní. Neznali ještě revoluci, a tak se zcela evolučně učili řeky regulovat.  Jejich bystrého toku používali  nejprve k odplavení splašků, až později řeky spoutali a přinutili prchající proud roztáčet lopatky vodních elektráren. Dokud pociťovali vinu, i tu v řece smývali. Přestože zdroje čisté vody postupně ubývají, zrcadlí tvář světa násobenou tisíci oky olejových skvrn čarovnou mocí. Pověz, kdo je nejkrásnější?

Ale kdo je nejsilnější? Sami jsme živlem nejmocnějším. Jediným chybným zmáčknutím červeného tlačítka vymažeme z tváře světa sebe i jiné pozůstalé entity, jedinou chybou, jedinou špatnou myšlenkou. Pocit ohrožení jedinečnosti života zrychluje naše vnímání času. Jeho praskání ve švech je slyšet....

Říká se, že chybovat je lidské.Chybovat může dítě a chybováním se učí. Hledá svojí cestu.  Dospělý člověk chyby neopakuje, čerpá ze svých zkušeností, zhodnocuje poznání a tlumí své vášně s vědomím, že opakovaná chyba může být smrtelná. 

Těch smrtelných chyb se dopouštíme. Řeky vylité z břehů při letošních povodních odnesly domy nevinných a společnost se dál chová jako bezohledný teenager. Ti kteří chyby způsobili se zaštítí kolektivní nevinou a ojedinělé žaloby odrazí beranem  byrokracie. Lidská společnost utápí morální pojmy v bahnu reklamních sloganů, zmatený jazyk plije urážky z milionů tlam mediálních chrličů uctívaných v každé rodině a manipuluje cítěním  dnes už konzumentů, pozůstalých občanů demokracie.

Nejsme dospělí, a jak už to bývá u adolescenta, jsme plni rozporů. Zcela opovrhujeme mateřským náručím přírody,které nás hýčkalo a v  ranných dobách kulturních civilizací dalo vzniknout rostlinným ornamentům na hliněných miskách, houpalo nás na vlnách moří, zdravilo modrými delfíny krétské obchodníky až se přelilo do palet umělců mínójské kultury. Lidé se cítili být součástí přírody, ovlivněni její nádherou ji napodobovali a stylizovali, geneticky naprogramováni vystihnout jedinečnost v kusu božské přirozenosti. Spolu s objevením Evropy ale také drancovali lesy pro potřeby řeckých námořníků, až do úplného oholení Egejských ostrovů, Peloponésu, Atiky, dnešního Turecka a Malé Asie. Možná někde tam objevili spolu s novými kontinenty i ego, za to ale nemohli. Vědomi si své zapomnětlivosti naučili se zapisovat svoji historii pro poučení generací v letech příštích. Víme tak, že naši otcové pociťovali podobný marasmus čpící z lidského hemžení, a přesto umírali s nadějí v lepší budoucnost. Nemohli jinak - zplodily syny a dcery.

Obraz člověka-jednotlivce prodírajícího se dnes technologickou, mediální společností, drženou v moderních okovech investiční inkvizice se liší málo od otisku zachovaného nám v reliktech starého Egypta.. Vědomí vlastní jedinečnosti  dává vznikat opilým básníkům i workoholikům, zuřivým maniakům i altruistům. Vždy zdobí, ale i zneklidňuje společenské mínění, je nezničitelné. Pokukujeme-li se závistí v oku po obrazech oknem historie a vidíme-li cesty vířené prachem koňských kopyt bez šílených automobilů, procházíme postranní pěšinky dějin, připomínajíc si tak jen příjemné obrazy naší minulosti. Vzadu za skříní jsou schovány jiné, které vidět nechceme – hledí na nás denně podobné rozšířeným vraním oknem televizní obrazovky.

Společnost zmítaná marasmem mezilidských vztahů, poznamenaná prudkým vývojem nejrozličnějších technologií, dostupných a nabízených dnes každému bez rozdílu vyznání, věku, vzdělání i etiky, přerozděluje hodnoty nám kdysi předané na kamenných deskách, zaměňuje je za hračky - bůžky a pozlacené modly v nových velkolepých chrámech otevřených věřícím masám čtyřiadvacet hodin non-stop. Je zrcadlem současnosti, jež je vždy zdrojem utrpení. Tak ji alespoň v každé době lidé pociťovali. Přiznejme si to.

Veliké panorama lidstva je těžko přehlédnutelné. Plné rozporů, z každého kouta křičí kompoziční konflikty,nevyzrálá, až kýčovitá polychromie znavuje oko, ale přimhouříme-li víčka a barvy se slijí, všimneme si pevného rámu a jistého vnitřního projasnění, snad téměř nezřetelného prozáření.  Současnost odrážená ve více než tisícihranu složeného oka odhaluje každý čin ohavnosti, každý skutek, a počítačová sít přenáší možné představitelné varianty  dopadů politických činů, virtuální tvarování možných budoucností a šokující přítomnost současnosti, dostupná v reálném čase, leští zrcadlo ozdravnou sebereflexí.

Od myšlenky k činu prý nebývá daleko, v dobách minulých stačilo takovou třeba násilnou myšlenku pojmout a hned následovala potyčka, při vhodné astrologické či sociální konjunkci válka, a pro její omluvu nebylo třeba slov. Lidstva bylo málo a efekt Pandořiny skříňky fungoval neomylně. Dnes je situace jiná, v roce 1900 nás byla miliarda, ve škole jsme se učili o pěti miliardách a nyní je nás už snad osm miliard. Jakkoli pociťujeme současnost neudržitelnou, morálku pochroumanou a lidské vztahy vyčichlé, etiku zapomenutou – je to tím, že vědomí společnosti je udržováno pod sedativy  argentinských telenovel, opilé šumivým vínem mobilů, nakrmené sračkami Hellmansů, a  tedy nasycené! Pandořina skřínka funguje dál, některých z nás se její víko prudce vymknuté ohavnostmi stále dotýká, ale lidstva přibývá geometrickou řadou.  Ve zbytku deštných pralesů se rodí stále více malých indiánků saturovaných antibiotiky, v Indii hladoví miliardy dětí vakcinovaných před neštovicemi a evropští politici se trápí myšlenkou globálního nasycení Afriky, místo aby válčili s městskými státy jako jejich předkové. Je možné, že směřujeme ke kolektivnímu vědomí, podobně, jako po milionech let vývoje termité. Jedno je jisté: padesát sedm let nebyla na evropském kontinentu válka a je to vlastně zázrak.

Představme si jadernou reakci, k níž dochází až při nahromadění kritického množství obohaceného uranu. Nezáleží na objemu hlušiny, ale na poměrně malém množství radioaktivního prvku, který se těžce získává a do dosažení kritického množství je jeho energie nepatrná. Stejně tak na světě s geometricky přibývající populací vzrůstá počet pozitivně uvažujících politiků, vědců, filosofů i obyčejných lidí. Dochází k hromadění pozitivních myšlenek a nevymlátíme-li se předčasně další hloupou válkou, nebo jinou chybou, tentokrát již smrtelnou, dožijeme se možná i transformace zcela překračující naše představy.

Svět není tvořen jenom obrazy televizních obrazovek, politickým handrkováním, burzovními výkyvy a rodinným pseudozázemím atakovaným vnějšími vlivy až do manželských ložnic. My ho jenom tak vnímáme – je v tomto stavu udržován naším nepřetržitým vnitřním dialogem. Ten právě stále častěji vedeme pouze sami se sebou, obklopeni svými vynálezy a hračkami. V krabicích s dálkovým vytápěním nevnímáme proměny ročních období, za oknem rychlého vozu se věnujeme  pouze otáčkoměru, podrážděni významným pomrkáváním hladového oka palivoměru, jsme stále více svazováni mechanismem konzumní mašinérie. Pozorností upřenou na hračky námi vytvořené nepřetržitě udržujeme technicistní svět okolo sebe, odtrženi od matky přírody, o níž víme jen z doslechu. Připomeňme si svět za okny našeho rychlíku, zatáhněme za záchranou brzdu, odpusťme si pokutu a projděme se trávou, lesem, ne jen za poklusu divoké honby houbového šílenství, ale třeba i v dešti, v pláštěnce, jen tak a věnujme pozornost světu očima našich Otců.  Setkáme se tam s malými jezírky času, zastavíme pohled na krajkové pavučině ozdobené kapičkou rosy v plameni červánků, na podzim uslyšíme rachot padajícího listí, v úžasné barevnosti šikmého osvětlení zapadajícího slunce vyniknou tajemná zákoutí úkrytu tvorů známých z encyklopedií, a tvary vystoupí ze své všednosti. Možná nás napadnou odpovědi na otázky, které bychom si nepoložili.

Naše chápání se posunuje odpoznaného k  poznatelnému až k neznámému, o Nepoznatelném nic nevíme. A není síly, aby nedala poznanému zevšednět. To se nám stalo. Nebylo by proto od věci malé ohlédnutí: „V jakém stavu jsou hroby předků? A chrámy bohů otcovských?“ Já vím, bitva zuří nejen v úžině, na Aischyla už není čas! Ale vyhlasme prázdniny pro dospělé, alespoň na jeden celý víkend v roce. Zastavme televizní vysílání,dejme utichnout rozhlasovým stanicím, unikněme z webu a věnujme místo v  naší mysli tajemstvím  přírody. Pro nepřetržitý hluk informačních toků je neslyšíme, a přesto nás obklopují.

Jedno z nich může být i tajemství našeho původu, jiné - tajemství  toho co jsme. Je na nás, abychom tím,co budeme, neuráželi city staré dámy, k níž jediné jsme vázáni úctou a láskou. 

© 2007 - 1. Česká grafická společnost